předbíhají, mobilizují a energetizují nás. Emoční mysl je rychlejší než ta ra–

cionální, zasahuje do dění bleskově. Racionální mysl hledá spojení mezi pří–

činami a následky, zatímco emoční mysl hledá podobnosti, je asociativní.

Empatie

Empatie je jedna ze základních složek lidské osobnosti, která nám o dru–

hém člověku hodně vypovídá. Je to schopnost vcítit se do druhého jedince

a chápat jeho pocity. Empatie je důležitou složkou tzv. emoční inteligence, kte–

rou lze vymezit jako schopnost vnímat a interpretovat emoce jak u sebe, tak

u druhých. Vymezení pojmu emoční inteligence je v psychologii poněkud kon–

troverzní, zejména snaha psychometricky měřit tzv. obdobu IQ, kterou je EQ.

Rogers v terapeutickém prostředí definuje empatii jako schopnost chá–

pat pocity klienta, které se snaží klient vyjádřit, a schopnost sdělit toto po–

chopení klientovi. Zároveň je to schopnost přijmout jeho vztahový rámec

a snažit se vidět problémy jeho očima. Empatie je jeden z hlavních předpo–

kladů toho, aby klient svého terapeuta přijal (Atkinson a kol., 2003).

Stejně tak můžeme říci, že proto, abychom byli přijati lidmi jiných kul–

tur, musíme být vůči nim empatičtí. Kulturní empatií (cultural empathy)

rozumíme schopnost uspořádat zkušenost pomocí konstruktů, které jsou

více charakteristické pro cizí kulturu než pro tu vlastní (Benett, Benett,

2004). Nejde tedy pouze o to vědět, co je správné nebo není správné v cizí

kultuře, ale cítit, jaké chování je vhodné. Jak uvádějí Benettová a Benett

(2004) extrémním příkladem je chování na základě instrukcí, které říkají,

co se v dané kultuře smí a co nesmí.

Autenticita

Pokud se máme chovat podle toho, co cítíme, musíme být tzv. autentič–

tí. Autenticita je opět Rogersovský termín a znamená, že si člověk na nic

nehraje a je upřímný. Je známo, že lidé, kteří jsou upřímní, chovají se pod–

le toho, co cítí, jsou pro okolí čitelnější a jsou také oblíbenější. Vztah mezi

empatií a autenticitou je však velmi křehký. Představme si, že za každou

cenu budeme chtít být otevření a upřímní, ale nebudeme cítit, co je v dané

kultuře přípustné. Můžeme se tak chovat jako sloni v porcelánu a určitě to

nepovede k naší větší oblibě, ba spíše naopak.

Cílem výcviku interkulturních kompetencí je posílení empatického přístupu,

který by měl být zároveň zcela přirozený. Každý jedinec se liší mírou empatie,

jež je zčásti vrozená a zčásti posilovaná výchovou i kulturním prostředím. 

94